První den Mistrovství světa v para hokeji pohledem autora!

(foto: Jiří Polášek)

V Ostravě probíhá para hokejové Mistrovství světa. Jelikož jsem z Frýdku – Místku, což je od Ostravy dá se říct co by kamenem dohodil, samozřejmě jsem tam nesměl chybět. V životě jsem na tomto speciálním typu hokeje pro handicapované nebyl, a moc zápasů jsem neviděl ani u televize, většinou jen ty na zimních hrách. Říkal jsem si, že to asi nebude úplně tak hokejově  zajímavé, ale alespoň zajdu podpořit naše borce, protože to asi tolik lidí nezajímá. Jak krutě jsem se spletl…

Už po příjezdu k vítkovické Ostravar aréně mi podle naplněných parkovišť bylo jasné, že tady bude o dost více lidí, než jsem předpokládal. To stejné se potvrdilo i ve frontách na bezpečnostní kontrole, a potom v řadě na lístky. Zápas začínal za 10 minut a čekal jsem na vstupenky. Bylo mi jasné, že 1. třetinu nestihnu celou a záchranou mi bylo to, že nám pomohla paní, která řekla, že můžeme načíst kódy z mobilu, pokud si lístky koupíme online (na Vítkovicích si je vždy musíte vytisknout).

Nakonec jsem do haly dorazil asi o 3 minuty po plánovaném začátku zápasu. Na časomíře běžel čas 14:46 a myslel jsem si, že jsem tedy bohužel přišel o nějakou tu část zápasu. Až na začátku druhé třetiny jsem zjistil, ze se hraje na 15 minut a to byl můj první větší poznatek…

Česko vs Japonsko – 8:0. Byl jsem hodně udiven, že v hledišti je více fanoušků, než občas chodí na Vítkovice. Nakonec jsem taky zjistil, že nás tam bylo přes 7200, a že jsme součástí nového světového rekordu. To je celkem dobrá vizitka Čechů jako hokejových fanoušků, když na domácích MS vždy uděláme rekord, ať už jde o hokej normální, nebo ten Para.

Našim borcům to šlo parádně, a já postupně zjišťoval, že mě tahle hra neskutečně baví. Bylo mi až líto, že Ostrava nemá svůj para hokejový tým, protože bych tam možná vážil cestu více, než na moji sdcovku –  vítkovickou Rideru. Tahle hra je něco neskutečného. Borci, kteří se musí vypořádat s tím, že nemůžou chodit, nemají celou nohu, nebo je nemají vůbec, nám tam předváděli, že ty problémy, které máme my (většina z nich) nejsou vůbec problémy, ale s prominutím “hovadiny”. Bez noh se tam tihle neuskuteční frajeři proháněli, jako by nic. Česko mělo v zápase dost velkou převahu a bylo mi hodně líto Japonců, kterým jsem aspoň ten 1 gól přál. Zvlášť mě dostala informace, kterou prý řekl Robert Záruba v televizním přenosu. Gólmanovi Japonska je 62 let. Většina lidí už v tomhle věku nemá na sport pomyšlení a Japonský gólman se zdravotním postižením hraje hokej jako by nic. Byl jsem z těchto kluků tak dojatý, že mi málem až slza ukápla. Ať už z našich borců, Japonců, USA nebo Kanaďanů. Zvlášť když národní tým vstřelil gól a u toho hrála velmi povedená hymna letošního MS.

Po zápase jsme poděkovali s ostatními fanoušky naším borcům za výhru a potleskem odměnili i houževnaté Japonce, kteří se i přes drtivé prohrávání vůbec nevzdávali. Lidi, co tam byli se mnou se rozhodli již odejít, jelikož další zápas začínal až za 2 hodiny. Já jsem se ale na šlágr dne rozhodl zůstat. A udělal jsem dobře. Po dlouhém čekání, kdy jsem si mimo jiné prošel fanzónu, fanshop a koupil krásnou šálu věnovanou přímo této události a nafotil fotky, následoval krátký ceremoniál, zahajovací. Nebylo to tedy nic extra, ale potěšila mě alespoň Američanka, která se naučila pár vět česky. Tak nějak mi došlo, že to nemůžu srovnávat s ceremoniálem na normálním MS, takže mě to zase nějak nezklamalo. Pak už následoval další zápas.

I přes to, že se logicky počet fanoušků v hale o dost snížil, stále tam bylo odhadem takových 3500 lidí, což není málo. Zápas USA s Kanadou byl herně ještě o level výše, než ten český. Fanoušci nezklamali. Kotel fandil Kanadě a to mohutně, našlo se ale i hodně příznivců USA, krásné šance a góly odměňováni potleskem úplně všichni. Mi byl vítěz zápasu tak nějak ukradený, přál jsem to před úvodním buly asi více Kanadě, jelikož obě tyto země s ohledem na hokej nesnáším. USA ale více.

V průběhu zápasu mě ale dostal jeden borec. Číslo #4, Brody Roybal. Toho hráče jsem si v průběhu zápasu zamiloval! Ačkoliv nemá ani jednu nohu, a tělo mu končí prakticky pod pasem, chodil tvrdě do soubojů a vůbec se nebál. Ale hlavně.. Možná i tím, že nebyl tak těžký, tak byl strašně rychlý. Opravdu, v rychlosti za jakou hřiště projel, se mu nikdo nemohl rovnat. Nejkrásnější momenty byly, když vybojoval puk, předjel všechny a zakončil. USA nakonec vyhrálo 1:3 po gólů do prázdné branky a zápas to byl úžasný.

CELKOVĚ: mám z tohoto sportu i akce úžasný dojem. Fanoušci byli skvělí. Odměnili velkým potleskem jak naše borce, tak Japonce. Čtyřem Japonským fandům, kteří přijeli věnovali obrovský potlesk a tleskali i na hezké akce jejich hráčů a gólmana. V druhém zápase udělali úžasnou atmosféru, přitom to bylo utkání, kde domácí tým nehrál. Skvělý byl taky vítkovický moderátor. Ten nejenže všechno krásně vysvětlil i v angličtině, ale dokonce to prožíval, dělal lichotky fandům ostatních táborů a celkově to prostě udělal naprosto skvěle.

Akce je perfektně připravená a je to naprosto parádní. Určitě se zajedu ještě podívat aspoň na jeden den. Lístky za 50 korun na celý den jsou mnohem více než přijatelné. Vím, že to asi někteří máte dost z ruky, ale určitě vám všem doporučuji se na akci podívat, ať už vám cesta zde zabere kolik času chce. Vstupenky platí na celý den, a tak si můžete vychutnat všechny 4 zápasy.

Komentáře